Uganda, hospital, travel experience
Porodní sál byl plný rodiček.
Vypadalo to na veselou neděli. Ač o víkendech oficiálně nepracuji, neoficiálně pracuji vlastně pořád. 😬
Těšila jsem se, že se dočkám nějakého pěkného porodu. (Psala mi doktorka Sharon, ať přijdu na operační sál, že spolu uděláme císařský řez). Nereagovala jsem.
Byla jsem z ní celkem otrávená z předchozího dne, kdy mě taky zavolala a pak se celou operaci bavila jejich místním jazykem nazývaným lugandou. Možná bych ji měla zkusit odpovídat jenom v českém jazyce, ať si zkusí taky improvizovat. Navíc mi bylo příšerně zle a místo aby mi jako doktorka, tak na mě všichni jen nechápavě hleděli. To tady bylo v Africe zvykem.
Nechtěla jsem s ní tedy momentálně trávit další čas. (Jo kdybych byla věděla, že to už bylo stejně vše naplánováno vyšší mocí dopředu).
Zkrátka to tak muselo být. Byla jsem totiž potřebná daleko více někde jinde. Jenže to jsem v té době ještě nevěděla samozřejmě.
Téměř záhy na to mě volala místní porodní asistentka ať jí jdu pomoci s porodem jedné ženy, která se právě dobelhala na porodní sál. Sama, bez doprovodu, ještě se slámou ve vlasech.
Vyčkávala jsem trpělivě na porod, který se uskutečnil o pár hodin později. Matka i dítě byly v pořádku. To tady v Africe bylo ale sdělení, které často platilo jen s velmi krátkou splatností.
Odešla jsem na svůj pokoj abych si kousla do nějaké svačiny a odpočinula si. V Africe moc možností jídla na výběr nebylo, takže to skončilo tak jako skoro vždycky konzumací banánu. Zkonzumovala jsem asi třetinu, když vtom přišla sestra se slovy: „no to dítě už vůbec nedýchá.“
Netušila jsem vůbec o kom mluví, ale následovala jsem ji. Na novorozeneckém pokoji leželo nedonošené miminko a nedýchalo. Znala jsem ho. Bylo to druhé z dvojčat, první se nám nepodařilo zachránit a toto žilo už tři týdny a najednou tady leželo nedýchající. Ptala jsem se, co se stalo, ale odpovědi jsem se nedočkala.
Došly jsme do malé místnosti, kde se najednou vešli sotva tři dospělé osoby. Zahlédla jsem bledou tvář miminka a už z pouhého pohledu mi byla jasná vážnost jeho stavu. Sestra teď stojící napravo ode mě na dítě hleděla s jistou dávkou opovržení. Vyžádala jsem si stetoskop, abych si poslechla srdíčko miminka. Bylo mi však suše odpovězeno, že stetoskop nemají. Dle čeho teda určují další validní postup?
Některé souvislosti mi zůstanou navždy nepochopeny. Doběhla jsem si pro stetoskop na jiné oddělení a dítě jsem si nyní trošku důkladněji prohlédla. Stav miminka se rapidně zhoršoval a sestra ho začala ventilovat ambuvakem. Po chvíli mi sdělila, že se jí dělá mdlo a potřebuje si odpočinout, ať ventilaci převezmu já.
Odešla. V onen moment jsem netušila, že odchází na tři hodiny a že budu za vše zodpovědná plně já.
Pravidelně jsem poslouchala srdíčko miminka, frekvence byla v pořádku, ale poslechově se ozýval chrapot. Také z jedné nosní dírky byla patrná bublina z nahromaděného obsahu tekutiny. V téhle chvíli už mi bylo jasné, že dítě aspirovalo mateřské mléko. Místo mechanického ventilování, jsem začala odsávat tekutý obsah z obou nosních dírek a pak i z úst. Používala jsem k tomu takovou ruční balónkovou odsávačku s hadičkou na konci. (Bylo to velmi těžké na ovládání dvojručně, protože hadička na konci stále vystřelovala a to mi znemožňovalo efektivní odsávání) celkem jsem se s tím natrápila, ale nakonec jsem si poradila. Zkrátka jsem musela udržet utěsněnou nádobku a naučit se manipulovat hadičkou v ústech miminka jen pomocí jedné ruky a ve stejné době ještě stíhat mačkat balónek, který veškeré nasávání umožňoval. Nebylo to úplně snadné, ale člověk zvládne vše, zvláště pak ve chvíli, kdy musí.
Odsála jsem opravdu hodně velké množství tekutiny. Teprve poté, kdy už balónek nebyl schopen nic nasát, jsem začala dítě ventilovat. A takto jsem to stále dokola střídala. Prodýchala jsem ji, odsála, poslechla srdíčko. Asi po třiceti minutách, co jsem takto postupovala se po jednom odsátí najednou rozdýchala. Byl to jeden z nejintenzivnějších a nejdojemnějších okamžiků mého života.
Jestli se dá měřit úspěch tak toto považuji za jeho nejvyšší bod, protože co je víc než zachránit lidský život?
Dívala jsem se jak se malé Nakato (tak se tady říká druhé z dvojčat, pokud se jedná o dvojčata ženského pohlaví) zvedá hrudník a jak sama krásně spontánně dýchá. Povzbuzovala jsem jí, že je moc šikovná a ať pokračuje. Bohužel ale neuposlechla mých rad a dýchání zase ustalo. Chňapla jsem odsávačku a opět začala odsávat a Nakato se tím zase rozdýchala. Udělala asi deset spontánních dechů a opět přestala. Takto to šlo dvě a půl hodiny v kuse. Jen jsem odsávala, ventilovala, kontrolovala srdce, a tak šlo stále dokola.
Bylo to velmi únavné a vyčerpávající. Nevěděla jsem jak velkou šanci má na přežití, protože jsem neměla tušení jak vážná je aspirace a dle poslechu srdce, které chrčelo jak starý vagón mi bylo jasné, že stav je vážný. Přesto jsem ale neúnavně pokračovala dál a dál. Srdeční frekvence se totiž držela stále v normě, což bylo velmi pozitivním ukazatelem a občasné spontánní dýchání také evokovalo naději. Nemohla bych to s Nakato vzdát, ač vykonávat resuscitaci tři hodiny sama, bylo opravdu nesmírně vyčerpávající. Když jsem odsála veškeré hleny, které se odsát daly, a rozdýchala Nakato snad po 50x a ona se vždy pětkrát nadechla a zase byl hrudník bez jediného spontánního nádechu, napadlo mě ji napolohovat. Ona se totiž opravdu snažila, poté co jsem ji vždy odsála tak se jakoby probrala, otevřela oči jak kdyby procitla ze snu, dávala mi zkrátka najevo, že chce žít…že zkrátka potřebuje jen podporu na cestě zpět k životu. Když jsem po několikáté pozorovala to ono procitnutí a pak zase pokles dolů, v jednom momentě jsem ji prostě v době, kdy se zrovna rozdýchala posadila a třela jsem jí záda. Začala kašlat a dýchat ještě hlouběji. A od tohoto okamžiku již dýchala sama. (Myslím si, že tohle byl poslední konečný manévr, který potřebovala, že se tím asi ta tekutina posunula a jí se zprůchodnily dýchací cesty. Byla to kombinace všeho dohromady samozřejmě, kdybych se tam neobjevila a nevšimla si, že jde o aspiraci a jen bezmyšlenkovitě ventilovala jak ona sestra, Nakato už by tady nebyla. Holt mělo to tak být. Nic není náhoda. A tak jsem zachránila první lidský život.
