Visím na pranýři a jediné po čem teď mé vnitřní JÁ volá je být zmrskán.
Zmrskán do němoty, protože skrze bolest fyzickou mohu dojít k částečné úlevě od té psychické.
Bolest, jež byla do této chvíle jen vnitřním diskomfortem se zviditelní navenek a možná tak ubere na své intenzitě.
Aspoň částečně. Aspoň na chvíli. Nebo aspoň do té doby než si zase uvědomím, že veškeré tyto pokusy jsou jen útěkem před svým vlastním stínem, kterému samozřejmě ještě nikdy nikdo co je lidstvo lidstvem, neutekl.
Ale já se o to stejně pokusím, ne protože věřím, že mě se to povede, ale protože nechci a nebo spíš ani nemůžu čelit prožívané realitě.
A tak jít, byť neznámo kam, je lepší než stát, byť známo kde. Jdu, však už jdu. Už jsem na cestě.
Koho asi cestou potkám?
Potkám lidi zlého charakteru a nebo budu mít štěstí na dobráky? Nevím, nejspíše dostanu od každého rovným dílem.
Ale s určitostí budoucnost naštěstí předvídat nemohu, to se dozvím až teprve když tu cestičku životem se vší tou poctivostí vyšlapu. Hlavně žádné odbočování nebo vynechávání, to by se mi mohlo jó vymstít.
Lepší je to hned ze startu projít skrz naskrz a být si tak vědom veškerých temných zakoutí, hlubokých bažin i slepých uliček.
Cítím se líp? Možná.
Jsem konečně vyslečena do naha, není co víc skrývat. Jsem odhalena, jsem svlečena do té nejzranitelnější podoby lidství a odevzdaně se teď konfrontuji se zvědomováním vlastních možností a hranic, všech vnějších i vnitřních limitů.
Strach mě opouští a přichází smíření. Klid.
Aspoň částečně. Aspoň na chvíli. Aspoň v právě prožívaném okamžiku TEĎ A TADY.
Přijmout skutečnost prostě tak jak je bývá často tím nejshovívavějším odpuštěním sobě samému. Teď jsem tady, a jsem tady proto, že to zřejmě má nějaký důvod, i když mně v daném čase ještě neznámý.
Ve většině případů stačí jen dýchat.
Dvakrát nadechnout, třikrát vydechnout, pokud nedochází k zlepšení tak přesně naopak, dvakrát vydechnout, třikrát nadechnout, pokud ani to nezabírá, doporučuji dýchat a vydechovat nepřetžitě, ono se to časem nějak srovná samo.
Nakonec záleží jenom na síle vytrvalosti.
Období ,,dole’‘ nahradí dříve či později období ,,nahoře’‘ a my zrazu zase uvidíme celý svůj život ze zcela jiné perspektivy. Ne není to zdaleka poprvé, na houpačce této repetitivní zkušenosti se houpeme už asi po tisícáté. A přece když se houpačka zrovna zasekne na úrovni ,,dole“, prožíváme to tak dramaticky a negativně jakoby to bylo vždy poprvé.
Emoce smutku a frustrace přebírají nadvládu a téměř se storprocentní úspěšností se jim daří nás přesvědčit, že naše životní šance jsme už promarnily a veškeré dveře se tak před námi uzavřely.
To se však na chvíli dostává do popředí nadvláda ztracené sebedůvěry a naděje. Jenom v tomto čase jsme schopni uvěřit tak bizární pravdě o tom, že něco skončilo, protože ve skutečnosti nikdy nic neskončí. Všechno na světě je stále proměnné. A tak i přesto, že se zavřely dveře s něčím tak podstatným, že to dávalo našemu životu smysl, není to důvodem ke smutku, nýbrž k radosti, protože jiné dveře nových možností se v témže okamžiku právě otevírají a častokrát jsou příležitostí ještě k daleko lepším a unikátním zážitkům.
Jít, v těžkých chvílích nezastavovat a v těch krásných odpočívat, všechno ostatní se vyplatí zapoměnout.
Přijdou – li těžké chvíle, pojďme jim naproti. Vítejme je tak jako vítáme do svého života radost a vzrušení, dejme najevo že mají v našem životě své významné místo. Tak jako bez předcházející noci by nenadešel nový den, nelze prožívat radost bez prvotního poznání smutku.
Procházejme náročnými okamžiky života s hlavou vztyčenou a přijímejme je jako výzvy, jež dodávají našemu životu tolik žádanou celistvost.
JÍT a NEZASTAVOVAT, to pro začátek stačí, aspoň dokud zase nevysvitne slunce.
