Přečetla jsem si pár doporučení jak se stát chůvou v soukromých rodinách, a měla jsem zato, že mám splněno. Najdu si inzerát, odpovím na něj a bude hotovo. Naivita si se mnou tehdy doslova tykala.
Postupem času jsem si zjišťovala, že pokud mám zájem o lepší pozici, je nutné se registrovat s agenturami, které pod sebou mají databázi rodin. Propoujijí tak potenciální kandidáty s vhodnými rodinami. Když se objeví příležitost, agentura zorganizuje pohovor mezi rodinou a kandidátem a na všech stranách se doufá, že dojde k vzájemné sympatii. Po mnohaletých zkušenostech musím říci, že se tak děje málokdy, a většinou je potřeba absolvovat nemalý počet pohovorů než se konečně rozsvítí zelená pro tu správnou pracovní šanci.
Jen samotná registrace s agenturami je často proces trvající léta. Každá agentura má totiž nějaké své požadavky na to, aby kandidáta přijala do své databáze, a jedním z těch prvních je dostatečná praxe v oboru. No jenže, kde ony zkušenosti získat, když každý na začátku začíná s čistým štítem. V mém případě určitě pomohlo, že jsem od svých osmnácti let jezdívala na brigády do Irska jako Au – pair. Více si o mé cestě do Irska můžete přečíst zde: https://www.rentisovabarbora.cz/cesta-do-irska-aneb-ma-prvni-prace-au-pair/)
Některé agentury to zhodnotily jako dostatečnou praxi do začátku a daly mi šanci na registraci a případné pohovory, když bude zájem ze strany rodin. Dlouho ale žádný zájem nebyl. Dokonce jsem si koupila letenku do Anglie a týden chodila po Londýně, hledajíc různé agentury, u kterých byla možnost osobní registrace. Tehdy, (před patnácti lety, kdy jsem začínala), bylo totiž dost agentur, které byly ochotné kandidáta zaregistrovat jen při osobním kontaktu. (Dnes v době on – line technologie, tyhle peripetie odpadají). I to byla ale součást té dlouhé cesty než jsem se dostala ke svému cíli.
Byla to náročná cesta plná prolitého potu a nekončících výzev.
Mnohé dny mi to přišlo doslova jako útok na znejištění mého sebevědomí a sebedůvěru ve vlastní osobu. Tyhle otřesy byly ale nutné pro vývoj mé osobnosti. Byly to právě ony, které mi pomohly později ustát konkurenční nátlak a nacházet znovu a znovu důvody, proč zrovna já, mezi těmi tisíci dalšími, jsem jedinečná a vhodná pro danou pozici.
Štěstí ale přeje těm co se nevzdávají, a platilo to i v tomto případě.
Zpětně samu sebe obdivuji za to kolik síly jsem v sobě našla ve všech těch dlouhých dnech, a v podstatě celém tom časovém období, kdy se tak dlouho nedařilo. Můj vnitřní hlas byl ale naštěstí vždy silnější než stále sílící posměšky okolí.
První příležitost přišla v listopadu roku 2019.
Poprvé jsem oficiální zahraniční práci jako chůva dostala v roce 2019 v Arabských Emirátech. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy si rodina vybrala právě mě.
Předcházely tomu tři dlouhé pohovory s jejich stávající chůvou, manažerem, a poté teprve s rodiči dítěte, o které jsem se měla starat. Chce se mi říci, že kousek toho štěstí a vůle osudu musí být vždy přítomno, aby se vše propojilo, a člověk byl vybrán. Ale děje se to, mně se to stalo několikrát.
Byť moje pracovní pozice u této rodiny měla trvat půl roku a déle, nakonec jsem ztěží odpracovala tři měsíce. (Samostatný příběh o práci v této rodině si lze přečíst na mém blogu https://www.rentisovabarbora.cz/blog/)
I tak to byla ale výživná zkušenost, a mnohému jsem se zde naučila. Jednalo se o polo – královskou rodinu, které jsem se starala o jejich desetiměsíční dítě. Zároveň to pro mě byla první zkušenost s prací v domě se služebnictvem, řidiči a kuchařem. Do té doby jsem neměla opravdovou představu o tom, co je to opravdový luxus a značná míra nadbyku financí. Taky jsem ale ještě neměla ponětí, jak moc jsou někteří bohatí vlastně lakomí, nevděční a využívají své moci k povyšování se nad ostatní, slabší sociální vrstvy. Kor v Arabských Emirátech mi přišel tento model hojně uznáván.
