Mám za to, že vše se děje z nějakého důvodu, byť nám v prožívaný moment, neznámého.
Na střední škole si na mě a mou spolužačku zasedla učitelka angličtiny. Ze začátku šlo jen o mírné, nevinné posměšky, které se postupem času stupňovaly až přerostly v jistý druh šikany.
Já jsem se kupodivu s nastálou situací vyrovnávala celkem obstojně, má spolužačka výrazně méně. V noci ji budily noční můry a i přes den stále myslela na další hodiny angličtiny, kde budeme sklízet výsměch za svou neznalost probírané látky.
Blížilo se léto roku 2005 a já měla tou dobou krásných 18 let. Nevěděla jsem ještě nic o světě ‘’tam venku’‘
A pro danou chvíli to takto bylo v pořádku.
Moje spolužačka, čím dál více utrápená svými výsledky v angliickém jazyce, se rozhodla s tímto rádoby prokletím, jednou provždy skoncovat. Odjela do zahraničí, do Irska, pracovat jako Au – pair. Hlavním cílem samozřejmě bylo si zdokonalit anglický jazyk.
Často mi pak odtamtud volala, sdílela fotky a pochvalovala si, jak moc fajn místo to je.
Asi v polovině prázdnin se zase jednou zrána rozdrnčel telefón, a předvolba odpovídala irskému číslu. A ano, i tentokrát volala má kamarádka, toho rána však s velmi zajímavou novinou. Jedna rodina, kterou za ten čas, strávený v Irsku poznala, byla zrovna v procesu hledání nové Au – pair pro své dvě malé dcery, a mou spolužačku napadlo doporučit jim mě.
To co už dodat zapomněla, a evidentně oběma zúčastněným stranám, bylo, že rodina hledala někoho, kdo obstojně mluví angliicky. A to já rozhodně nebyla.
Má – li se však něco stát, stejně se tak stane!
Rodina mi před mým plánovaným příjezdem jednou volala se snahou se se mnou spojit, ale já zrovna měla ve škole přednášku, a hovor jsem nemohla přijmout. To byla ta náhoda, která mě dovedla až na území nového státu, Irska. Vlastně daleko více. Byla to náhoda, která předurčila celou mou budoucí cestu. Kdybych tehdy totiž ten hovor přijala, moje cesta by se neuskutečnila, a dost možná tedy i má životní cesta, by byla dnes zcela jiná.
A tak jsem se vypravila na dlouhou cestu do Irska. Sama před sebou smekám, že jsem v těch sotva 18 letech, měla tu odvahu se takto sama vydat do světa.
Můj let měl tehdy jedno mezipřistání a to konkrténě v Dublinu. Navazující let, který už měl poté přistání v dojezdové vzdálenosti k místu Doolin, kde jsem měla strávit zbytek léta, mi letěl až další den ráno. Zajistila jsem si v Dublinu hotel u letiště, nedomyslela jsem už ale, jak se na hotel dostanu. Hotel sice byl v blízkosti letiště, ale ne přímo na něm. A tak bylo nutné se k němu nějak dopravit.
Dost svízelná situace, když anglicky umíte ztěží vykoktat akorát ‘’hello“
Brouzdala jsem se bezduše letištní halou tam a sem, v ruce vytištěný obrázek hotelu, ve kterém jsem měla strávit svou první noc v cizí zemi. Nevím kolik času přesně uplynulo od doby, kdy jsem přistála, ale určitě se to dalo počítat už v řádku hodin.
Byl čas se odhodlat k činu.
Kolem mě zrovna procházela paní, která dost pravděpodobně byla letuškou, minimálně její oděv tomu napovídal. Řekla jsem si, že zkusím své štěstí. Neohrobaně jsem ji oslovila svým pozdravem ‘’hello“a ještě neohrabaněji jsem se snažila ze sebe vydolovat otázku“kde je můj hotel“, přičemž jsem mířila prstem na obrázek na papíře.
Letuška se mnou s vřelostí v hlase započala konverzaci, ze které jsem rozuměla jen úvodní ‘’hello’‘
Po pár minutách, kdy si uvědomila, že krom tupého zírání dál nic v rukávu nemám, sbalila papír pod paží a vyběhla letištní halou dopředu. Já ji tak hbitě jak jen to se dvěmi těžkými kufry šlo, následovala.
Zastavila se až u telefonní budky, kde hned vytočila nějaké, mně neznámé číslo, a rozhovořila se s dotyčným na druhé straně telefonního spojení. Tentokrát jsem krom slova ‘’hello“ zachytila ještě ‘’darling“
Cože? Problesklo mi hlavou, to si tady vyřizuje milostné hovory? A přede mnou?
Asi po pěti minutách telefonní hovor ukončila a vyběhla zase opačným směrem. Dneska to vypadá na maratón, mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem běžela, co mi síly stačiliy letištními prostory.
Vyběhla ven z areálu letiště, přeběhla po přechodu, kde mě málem srazil zrovna projíždějící minibus, a zastavila se u černé dodávky. Přisedla si k řidiči a dala mu dlouhý polibek.
To jako fakt? Valentýn už byl, ne?
Poté mi gestem ruky, a stále se drze usmívající, ukázala, ať si uložím svá zavazadla do zadní části kufru u auta.
Únos??? Za bílého dne a přímo před letištěm? No to asi ne, ale minimálně trochu podezřelé to bylo.
Není to historka pro Hercule Poirot, můj den končí dobře a bez jediné úhony. Rozřešení mé záhady bylo nakonec velmi jednoduché. Partner letušky pracoval jako řidič na trase mezi hotelem a letištěm, a odvezl toho večera bezpečně i mě na hotel, který jsem do té doby znala jen ze svého obrázku.
