Jak dlouho je možné zachovat si pozitivní myšlení v době, kdy se dlouhodobě nedaří?
Těžko říct.
To je asi závislé na každém jednotlivém člověku a jeho duševním nastavení.
Jsou lidé, kteří dovedou být pozitivní extrémně dlouho a to i v době, kdy je všechno viditelně “na pytel“.
Pak jsou také lidé, kteří jsou permanentně negativní, byť spoustu věcí funguje nadstandardně dobře.
Já spadám bohužel spíše do té druhé kategorie.
Je to přesně půl roku co čekám na svou vysněnou práci.
Kdybych disponovala větším množstvím pokory, už bych dávno někde pracovala. Na druhou stranu je to právě to úsilí a vůle počkat si i přes chvilkovou nepřízeň osudu na vhodnou příležitost, jež mě dostaly tam kde dneska jsem – pro někoho “do pytle“, pro někoho ‘‚do ráje,’’ je to zas jen o tom úhlu pohledu.
Někdy spokojit se s něčím zkrátka jen optimálním není úplně nejšťastnější řešení. Bezpochyby je to řešení nejjednodušší ale ne nezbytně nejvhodnější. Dojde sice k chvilkové úlevě, hustota vzduchu klesne a volněji se dýchá…jenže to vše jen dočasně než přijde prozření, že tohle přece není život, který chceme žít.
Ten život, který naopak žít chceme vyžaduje mnohdy střetnutí se všemi těmi HODNĚ zápornými emocemi – notná dávka stresu, sebezapření, slz, pochybností, vzteku, frustrace…ten list zkrátka nemá konce.
Razím názor, že nejlepší obrana je útok…a v tomto případě to platí dvojnásob.
Sáhodlouhý list je potřeba roztrhat a spálit. A na danou situaci se vyzbrojit nezlomnou mírou rezignace.
Ono se to jednou zlomí a pak to stojí za to… NA KONCI TO VŽDYCKY STOJÍ ZA TO.
V mezidobí, kdy jsme však místo na konci cesty teprve někde uprostřed, se čas vleče a každý další den je jen čerstvou připomínkou toho co zdá se být nekonečné každodenní selhávání.
Tu a tam se přece jen objeví nějaká pracovní nabídka, spíše ale aby polechtala mé ego a prohloubila vnitřní pochyby, protože nakonec stejně končí v rukou jiného kandidáta.
A tento proces je potřeba přijmout a respektovat…ne každá pracovní pozice přichází na trh kvůli nám. Je dobré se na to podívat s nadhledem objektivní pravdy, že lidí je hodně a je správné se rozdělit. Jednou je tím šťastlivcem někdo jiný, podruhé jsme to my…je vtom jistá míra spravedlnosti, byť ji v daném čase mnohdy nevidíme.
V kalendáři se píše březen 2024 a trh je přehlcen nejrůznějšími kandidáty a minimálním množstvím pracovních pozic. Konkurence vrcholí. Slabší jedinci balí kufry po okraj přeplněné nízkým sebevědomím a beznadějí. Ti silnější se stále snaží a hledají možnosti jak se stát někým výjimečným mezi davem dalších usilujících o to stejné netradiční postavení v tomto světě.
Los, který vyhrává je NADĚJE…kdo jí má na rozdávání, zpravidla vydrží a uspěje, kdo jí má málo nebo vůbec tady započatou cestu končí.
Klíčové je nezapomenout, že se to povedlo už tolikrát, tak se to povede i teď.
Někde tam venku je rodina, která potřebuje přesně takového kandidáta, a tady je kandidát, který potřebuje přesně takovou rodinu.
Nevím kdy, ale vím, že brzy. Již brzy přijde má dlouho očekávaná pracovní pozice.
