Moje práce je pro mě momentálně vším.
A toto niterní odhalení je zároveň i důvodem mé neustálé nespokojenosti. Ulpívání na čemkoli je jako sama sobě podkopávat nohy. Dřív neb později to končí pádem.
A tak padám, a asi ještě nějakou dobu padat budu.
Práce chůvy na profesionální úrovní je víc než jen práce, to je splněný sen!!!
Zatím mi nic jiného nenabídlo pocit takového zadostiučinění a odměny jako právě nově získaná pracovní pozice. Jsem hrdá na to, že jsem se dostala tak daleko a měla jsem tu čest pracovat pro tak vysoce postavenou společnost.
Vyslechla jsem si názory typu: “Máš dvě vysoké školy, to chceš jako fakt zahodit svůj potenciál a pracovat po zbytek života jako obyčejná chůva?“
Skoro jako by tato práce byla něčím podřadná, nedostatečná. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Nejsem jen obyčejná chůva, moje pozice se přímo i jmenuje – zdravotní sestra pečující o novorozence – a krom péče o zrovna narozené dítě se často starám také o jeho matku. Především jsem ale v roli rádce a odborníka.
Nejsem žádná encyklopedie a ani jsem nikdy neměla ambice se jí stát.
Spíš mám za ta léta praxe už pár triků v rukávu a umím je vytřepat v relativně správný čas.
Pokud to nekončí obráceně a netřesu se šokem, do něhož mě některé rodiny svým chováním občas dostávají, já.
Zatím je ale praxe taková, že všechny děti, které jsem měla ve své péči ve věku tří měsíců a starší, spaly celou noc.
Zní to nereálně?
Je to však několikrát odžitá realita.
Ono to je celkem prosté – přidáte jednu tobolku do mléka ráno a večer a dítě bude spát jako dudek – nooo, tak o tobolkách to samozřejmě není. Přece jen trochu dřiny za tím také je.
Na začátku je nutné pochopit princip dětského spánku a bdění a jeho praktické uplatnění v různých fázích vývoje dítěte. Pak už jen stačí nastavit funkční režim a z miminka rázem máme – spícího Honzu na peci.
A právě pro to ‘’kouzlo“ kdy se z kolikrát uplakaného miminka stává Honza na peci platí rodiny za mé služby. Dost zjednodušeně řečeno ale dá se na to dívat i takto.
Důležité je ale asi především to, že si přijdu uznávaná jako v žádné jiné dosavadní práci. A taky jsem zato adekvátně oceněna. Vydělávám jako v žádné jiné dosavadní práci. Nebudu zmiňovat konkrétní částky, abych zbytečně nepobuřovala širokou veřejnost, ale jedná se o statisíce ročně.
A kdo by nechtěl vydělávat “velké peníze“ že?
Není to ale tak snadné jak se to na první pohled může zdát. Konkurence je vysoká. Na každou pozici se hlásí tisíce dalších. A někdy nestačí být ani dostatečně rychlá, ani mít něco navíc, chybí ještě ten poslední článek, který právě propujuje nutnou kompatibilitu s rodinou na tom druhém konci telefonního drátu. Zkrátka nestačí jen chtít, musí se potkat hned několik věcí, aby to ‘’klaplo.“Někdy se taky stává, že chybí úplně všechno, a přesto to klapne, tomu se pak říká – náhoda nebo osud. A tak hádám, že je vtom vlastně přece jen nějaká míra spravedlnosti.
Díky tomu, že ale odjakživa trpím značným nedostatkem trpělivosti, přicházím ve dnech kdy kolikrát i několik dlouhých měsíců čekám na vhodnou práci celkem k újmě. A tady je potřeba vyzdvihnout to slovo – vhodnou práci.
Kdybych se totiž spokojila s průměrnou obyčejnou prací chůvy, tedy přesně s tím na co naráželi mí rodinní příslušníci, když se mě ptali, zda chci po zbytek života dohlížet na nějaké dítě, tak bych měla práci každý den. Kontinuálně pořád.
Já ale čekám na nabídku hodnou zkušené chůvy. Nabídku VIP rodiny, která mi spolu s nabízenou prací poskytuje krom jejich často nakažlivého luxusu taky hluboká uvědomění a zkvalitnění mého osobního života zpozorováním možností, jež mi byly do té doby zcela neznámy. VIP rodiny, které ale zároveň mají tak vysoké nároky, že je dokáže zvládnout jen pár jedinců na světě. A jedním z nich jsem já.
Takže tady dnes nestojím v holínkách ostudy a nemám potřebu se ospravedlňovat za to jaká je má životní cesta a kariéra, protože bych neměnila.
Zažila jsem za ty roky nespočet deštivých dní, kdy néjen týdny nepřetržitě pršelo, ale vyloženě hřmělo a burácelo. Zpoza mraků nevysvítal ani jediný hřejivý paprsek, který by ohřál mou duši a zbavil mě tak všech dotěrných obav a pochybností. I přesto však, nehledě na to jak dlouho to trvalo, nakonec vždy vysvitlo slunce a s ním přišla nová naděje i vytoužené pracovní příležitosti.
Opravdu ale nemám zdání, proč u mě bývá nutným standardem hledat novou práci vždy přesně půl roku. Někdy mi to přijde skoro jako nějaká zkouška odvahy a síly mé duše. Prostě jestli to zas a znovu ustojím a zasloužím si tak jít vstříc téhle výjimečné kariéře.
No jo jenomže nikdo nemládneme…jako já vím, že vypadám dobře, a že se na mně zub času vůbec nepodepsal a že mu spíše drze ponechává své mladistvé nerozvážné podpisy všude moje maličkost, ale tak není záhadno riskovat, že…může se to brzy změnit, a já přece potřebuji vygenerovat, co největší příjem dokud jsem mladá.
Uvažovat tímto způsobem je možná ta zásadní chyba.
A tak opakovaně překonávám další půlroční období, ve kterém se střídá celá směsice emocí od té nejhlubší frustrace, přes rezignaci až po upřímné a niterné smíření s aktuální životní situací. Jo je to většinou přesně v tomhle momentě, kdy dostávám novou pracovní nabídku…V době kdy už nic moc neočekávám a hlavně pro Boha na ničem nelpím. Veškerou starostí v těchto mých harmonických dnech smíření je zkrátka to že ‘’dejchám a jsem.“
Když se nad tím tak zamýšlím není tak těžké pochopit co od nás ten život chce. Jeho scénář je vlastně hrozně jednoduchý.
Neočekávat, protože většina očekávání se stejně nenaplní. Netlačit na pilu, protože když se pilka pod náporem přílišné síly rozlomí zbydou z vynaloženého úsilí jen pouhopouhé piliny. A to fakt nechceš.
Ono by to bylo v zásadě poměrně snadné tyto základní principy dodržovat a vyhnout se tak zbytečnému zklamání, pocitům méněcennosti a všemu tomu ostatnímu čemu se jedním slovem přezdívá ‘’deprese“
Jenže by to byla taky sakra nuda. A to fakt taky nechceš.
A tak tu horskou dráhu všech těch prožitků zažíváme dnes a denně, protože o tom právě život je. Jednou jsme nahoře a víckrát dole. Teda aspoň většina z nás.
A přesto když jsou naše dny sečteny, úzkostlivě prosíme o každý další nádech. Teda aspoň většina z nás.
Myslím, že už jsem to všechno pochopila. Tak a teď už může přijít ta žádaná lukrativní nabídka…
Kruci začalo pršet…no tak ještě asi ne…
