Nenadarmo se říká, že začátky jsou kruté. A to teda byly, byly hodně kruté.
Rodina pro mě přijela na místní letiště a natěšeně se se mnou vítala. Prvotní dobrá nálada je přešla však hned poté, co pochopili, že jim vůbec nic nerozumím.
Nikdo z nich nepočítal s tím, že nemám ani základy anglického jazyka a byli viditelně v šoku.
Moje nálada už naopak nějakou dobu nebyla nejveselejší, takže se mi aspoň nemělo, co zhoršovat.
Ocitnout se v cizí zemi, a ještě se navíc nebýt schopna dorozumět jejich jazykem, se ukázalo být jednou z největších výzev mého života. Moje možnosti byly limitovány tím, co jsem uměla vyjádřit, a to na tom začátku nebylo vůbec nic.
V den, kdy mě vezli z letiště do mého dočasného nového domova, mi ještě nedocházelo, že jsem zde přijela pracovat a plnit nějaké povinnosti, a že skutečnost, že jsem se jazykově lépe nepředpřipravila se mi stane vlastním trestem. Pozorovala jsem ubíhající krajinu a pasoucí se krávy a nemohla jsem než obdivovat jejich hustou srst a dokonale módní ofiny. Vše ostatní, zdálo se být nepodstatné.
Myslím, že pro mě bylo fascinující už jen to, že jsem se ocitla v cizí zemi. Pociťovala jsem vzrušení z té nové kapitoly, která se v mém životě otevírala, a která pak pozvólna přerůstala v lásku k cestování. Zodpovědnost, která se vázala k mé nově nabyté práci, mě zatím širokým obloukem obcházela.
Vila, ve které rodina bydlela se tyčila na vysokém kopci s výhledem na vesničku Doolin. Bydleli trochu v ústranní, kde v jejich dosahu stály ještě další dva domy, ostatní obydlí se rozprostírala dole kolem údolí vesnice.
Vila měla dvě patra a z vrchního patra se nabízel pohled na pole, louky a oceán, který vesnici obklopoval. Krásné místo.
Pravdou je, že tráva v Irsku je zkrátka nějak víc zelená než na jiných částech planety. A bodejť by taky ne, když je pravidelně zavlažovaná kažodenním deštěm. Často chladné, větrné počasí jakoby bylo daní za ty dechbberoucí krajinné scenérie.
Stejně jako v životě – něco za něco.
Na starost jsem měla dvě děvčátka. Starší měla tři roky a mladší byl rok.
K milosrdenství bezesporu patří podstata dětské duše, která nehodnotí, neodsuzuje, přijímá druhého přesně takového jaký je, zkrátka miluje bez podmínek.
I mě děvčátka přijala takovou jaká jsem, bez možnosti s nimi efektivně komunikovat. Ony se nezaměřovaly na to, co nám chybělo, zaměřovaly se na to, co jsme naopak měly.
A tím byl ochota hledat nové způsoby.
Starší holčička mi každý den četla v obrázkové knížce, a učila mě tak trpělivě názvům zvířat, jídel i obyčejných každodenních věcí. Stala se mou historicky nejmladší učitelkou a světe div se, naučila mě víc než profesorka anglického jazyka kvůli které jsem dnes byla tady.
Když mě třeba učila pojmenovávat zvířatka, hláskovala trpělivě ‘’bear“ na medvěda, a roční holčička do toho přizvukovala ‘’brum, brum’‘
Dokonalá souhra.
A tak jsme si často rozuměly i beze slov.
Nejvíce mi nevoli kvůli absence jazyka dávala najevo maminka děvčat.
Bylo to nepříjemné, a byl to jen další stres, který tím byl přiléván k mé již tak obtížné situaci. Zpětně se nad tím zamýšlíc se jí ale nedivím, kdybych byla v roli matky a mé děti byly v péči chůvy, která se s nimi a se mnou v případě potřeby ani neumí dorozumět, vadilo by mi to také. Dost pravděpodobně bych na to ani nepřistoupila. Je až obdivuhodné, že oni mi i přesto všechno dali šanci.
Nastalo mnoho svízelných situací, kdy mě moje neschopnost se dorozumět zatlačila do temného kouta zoufalství. Třeba v den, kdy se v obývacím pokoji najednou objevily dvě starší dámy. Prohodily pár slov s dětmi, a vzápětí je začaly oblékat k odchodu ven. Neměla jsem tušení kam je vezou, nebo kdo ony dámy jsou, a nemohla jsem se jich na nic z toho zeptat. Nepředatelná zkušenost. Měla jsem za děti zodpovědnost a přesto jsem ji nemohla dost dobře aplikovat, když mi chyběl zásadní předpoklad – dorozumovací prostředek.
Nebo když mi matka dětí zdůraznila před odchodem do své práce, že jim mám dát odpoledne ‘’snack“ tedy svačinu. Já místo výrazu ‘’snack’‘ slyšela ‘’snake“ čili hada, a dovtípila jsem se, že asi chce ať si s dětmi prohlížíme knížku zvířatek. Tak děti zůstaly toho dne hlady, ale knížku jsme důsledně prolistovaly.
Samozřejmě takových příhod bylo víc, hlavně v začátcích. Jedna další, která mi utkvěla v paměti byla s jejich psem labradorem. Zčistajasna se objevil před dveřmi s otevřenou ranou na tlapce, a celkem silně mu to krvácelo. A co teď, že?
Našla jsem si ve slovníku slovo raněný, a volala jsem matce, která byla zrovna v práci, abych ji vyrozuměla, že je potřeba, aby hned přijela.
Uměla jsem však říct jen ‘’rána“a ‘’pes“
Nevím, jestli z mého telefonátu aspoň rámcově pochopila o čem mluvím, a že mám na mysli zranění jejich psa a ne třeba jejich dítěte, ale každopádně to byly velmi stresující chvíle. Ta bezmocnost byla doslova paralyzující.
Už jen holá skutečnost, jak náročné bylo neumět vyjádřit jakékoli pocity, názory, nebo třeba jen děti někde směrovat výchovným směrem celý proces učení cizího jazyka urychlil.
Začala jsem s příjezdem do Irska se slovní zásobou ‘’hello’‘ a odjížděla jsem plynule mluvící anglickým jazykem.
Těch faktorů, které se na tom podílelo, bylo ale více. Každý jeden dílek toho zážitkového puzzle na mé započaté cestě přispěl ke konečnému doskládání kompletní skládačky.
Je však vhodné objektivně zhodnotit, že více než děti a rodina se nakonec na mém rychlém nabytí nového jazyka podílel hlavně můj nový, irský přítel.
Úsmévné, to určitě ano.
Ale ten jediný další dům, který stál na kopci v docházkové vzdálenosti od vily mé nynější rodiny, patřil muži, který se stal na pár budoucích měsíců mým přítelem. Právě díky němu se úroveň mého anglického jazyka výrazně zdokonalila.
Nenadarmo se říká, že láska dokáže překonat kdejaké překážky, mně třeba přinesla dovednost mluvit anglicky.
